Letošní zima je téměř za námi. Byla dlouhá, mrazivá a konečně zase se sněhem. Právě se nacházíme v jednom z možná vůbec nejkrásnějších období ročního koloběhu. Přitom to není tak dávno, co se krajinou plazily vlezlé mlhy a šedavé dny lomcovaly morálkou nejednoho člověka. Sluneční svit byl toho času pouze zbožným přáním. Sněhové opojení postupně polevovalo a na přetřes přicházely poslední zbytky uspořené energie.
To zima umí krásně – tříbit hospodáře.
A ze dne na den, jako když švihne březovým proutkem, se příroda začne měnit před očima. Slunce si všechno vezme na povel. Z rozespalé půdy bují první květy, keře a stromy pučí a čerstvým vzduchem se nese radostný bzukot a zpěv svobodných vzduchoplavců.Všímat si, jak krajinou harcuje jaro, je vskutku povznášející.
O tvořivosti přírody se i těm nejslovutnějším umělcům může jen zdát. Ale ponořit se do jejích tajů, pozorovat krásu, nepřežvykovat — a sem tam o tom třeba napsat báseň, to může každý z nás.
Jarní jinotaj
Hejno polních skřivanů,
družicí se na obzoru,
trylkuje si do skoku.
Pastvina jest dálnou stepí,
psanec sika na pozoru,
hnedle přidal do kroku.
Sladká míza v bříze šumí,
potok skáče na břehy,
uzmul hrdost jelenovi,
dál si tiše láteří.
Podél cesty kvete podběl,
přestože je zakázaný.
První pravý jarní čajvoní také kopřivami,
v chuti jímá jinotaj.