Femina happy 45+

Chvíli jsme mluvily o zdravotních problémech a jaké bylinky by jí ulevily, ale náš rozhovor se začal pomalinku stáčet…Nakonec mi vyprávěla svůj životní příběh.

Tato úžasná paní se narodila mezi válkami do rodiny, která měla trochu majetku, ale zejména do RODINY, která byla semknutá, držela pohromadě v dobách dobrých i zlých.

Vyprávěla mi o tom, jak měla laskavé rodiče a tatínka, který si vždy poradil, a nikdy rodinu nenechal „na holičkách“. Ani v těžkých dobách, kdy jim po válce v padesátých letech komunisté vše vzali. Odevzdávali nejenom nemovitý majetek, ale i své peněženky, dámy kabelky a všechno prádlo a oblečení. Zbylo jim jen to, co měli na sobě. Tatínek pak musel zdarma pracovat…

Paní Evička vše vyprávěla, ale z jejího příběhu nebyly ani trošku cítit pocity křivd, nenávisti, ublížení. Vše brala tak, že jim to život tak dal a zase vzal. Co však velmi zdůraznila byla rodina a její role. V těchto velmi těžkých časech jim právě rodina pomohla. Jeden bratr je zdarma ubytoval, další bratr jim vozil jídlo, maminka s tatínkem si pomáhali…prostě rodina fungovala tak, jak to má být.

Laskavá Evička pak stejnou rodinu vytvořila se svým mužem pro své děti. Její muž byl věhlasný lékař, který velmi podporoval přírodní formy léčby a sám praktikoval pulsovou diagnostiku a akupunkturu, i když pracoval jako klasický lékař a přednosta. V té době to ještě nikomu moc nevadilo. V té době jsme totiž nežili pod diktátem farmaceutických firem a jejich různých lobby, které vytváří ve společnosti dojem že vše, co není farmacie, chemie a „klasická medicína“, je šarlatánství a je nutné s tím zatočit.

Když jsem se večer vracela domů, tak ve mně byl stále ten zvláštní a zároveň milý pocit vyvolaný setkáním s Evičkou. Uvědomila jsem si, jak sami sebe okrádáme o ten úžasný pocit rodinné soudržnosti a pomoci. Všechny ty páry, které mají děti a nejsou oddaní vlastně netvoří rodinu. Jako společnost se postupně rozpadáme na menší a menší částečky, až postupně každý zůstane sám. Velké rodinné celky, celky, které spolupracují a pomáhají si už vlastně neexistují, anebo jsou jen výjimečné.

A tak si kladu otázku, když přijde nějaký velký problém, tlak, neštěstí, kdo nebo co jej lépe ustojí? Homogenní celek, který spolupracuje nebo osamocený jednotlivec? Jaký příklad dáváme dětem?